Touhle cimrmanovskou hláškou by se dal shrnout přístup brněnské vietnamské „restaurace“ Quán Việt (v překladu „vietnamská restaurace“, jak ironické). Slovo „restaurace“ je v uvozovkách zcela záměrně. Tento podnik se sice restaurací nazývá, ale zjevně se za ni nepovažuje, tedy alespoň soudě dle přístupu k zákazníkům.
Když jsem před více jak rokem a půl navštívil tento podnik poprvé, nebyl jsem z návštěvy nijak přehnaně nadšen, ale ani rozladěn. Prostě celkem fajn místo, kde můžete za rozumnou cenu pojíst něco z vietnamské kuchyně. Moje dnešní návštěva mě ale utvrdila v tom, že jsem zde byl naposledy.
Začněme pozitivně. Chvilku po té, co jsem se v restauraci usadil, u mě byla slečna s jídelním lístkem. Vybral jsem si ale z nabídky, kterou měli přímo na stole, a to Bún ốc (vietnamskou šnečí polévku) a zelený čaj. Čaj mi přistál na stole za dvě minutky, do pěti minut jsem obdržel i polévku. Ta vypadala velmi podobně jako na ilustračním obrázku, což oceňuji. Žádné klamání zákazníka vyfintěnou fotkou jako je tomu třeba v mnoha fastfoodech.
Polévka mi navíc, když pominu extrémně gumové šneky, celkem chutnala, takže potud jsem byl spokojený. Trošku mě ale zamrzelo, když jsem zjistil, že čaj servírovaný v takové té „skládací“ konvičce, kde nahoře je konvička a pod ní šálek, není čistý zelený, ale jasmínový (v lístku označen jen jako „vietnamský zelený čaj“), navíc připravený z tak malého množství čajových lístků, že i po dlouhém louhování byla jeho chuť velmi mdlá.
Potud celkem ok. Zbývalo už jen zaplatit a odejít. A protože jsem starej vůl a protože jsem přece v restauraci, řekl jsem si, že počkám na obsluhu a nebudu chodit sám od sebe platit k baru. A to jsem neměl dělat…
Hezky popořádku, abych nastínil, jak vše probíhalo. Do podniku jsem přišel asi v 16:25, uvnitř nebyl vůbec žádný zákazník, venku v átriu právě dojídala jedna slečna, která odešla, ještě než jsem začal jíst. Jídlo jsem na stůl dostal chvilku po půl páté, dojedeno jsem měl asi v 16:45, poté jsem ještě dopíjel čaj. Mezitím přišla do podniku další zákaznice, která se usadila v horním patře. Zhruba od 16:50 jsem byl připraven platit a čekal jsem na obsluhu, peněženku před sebou, potřebný obnos připraven venku vedle peněženky. Seděl jsem u stěny přímo proti baru, takže jsem dobře viděl na obsluhu (dva muže a jednu ženu v prázdném podniku) a obsluha na mě. Vždy, když jsme se setkali pohledem, snažil jsem se naznačit, že bych už platil, ale nic. Asi v 17:00 mi slečna odnesla misku od polévky. Bez jediného slova, bez jakéhokoliv očního kontaktu. Říkal jsem si, že snad už konečně, ale ne. Řekl jsem si, že to vydržím a počkám. Asi v 17:05, více jak půl hodiny poté, co odešla slečna, která jedla v átriu (a mimojiné platila u baru), obsluha konečně sklidila z venkovního stolu špinavé nádobí, které tam po ní zůstalo. V 17:10 už mi došla trpělivost a šel jsem i já zaplatit k baru.
Bohužel pro podnik jsem tento prostoj využil k tomu, abych se díval kolem. Podnik je na celkem dobrém místě a na první pohled nevypadá zle. Potenciál rozhodně má. Je ale poměrně zanedbaný, nečistý a neopečovávaný. Stoly nejsou utřené a čisté, vše na nich – prostírání, příbory, dochucovala, akční nabídky jídla, nápojové lístky – je ledabyle poházeno, ne hezky uspořádáno. Věšáky pro hosty a prostor kolem nich je využit personálem pro jejich ošacení a obuv (celkem 5 párů bot, proč v prostoru pro hosty, proboha?), včetně výlohového výklenku zaskládaného jejich osobními věcmi. V prostoru pro zákazníky je zároveň vyskládáno několik přepravek s nápoji, sudy s pivem a další bedny se zásobami, což na útulnosti nepřidá. Vše je docela umatlané, což je patrné hlavně na lesklých površích, podlahy jsou špinavé. Blikající modrá světýlka u stropu spíše obtěžují, než aby navozovala příjemnou atmosféru. Obsluha toho, když je podnik prázdný, moc nedělá, lelkuje nebo stále kouká na monitor pokladny (asi to nebude jen pokladna), případně se baví mezi sebou. O zákazníka nebo o úklid podniku se ale nezajímá. Starší z pánů za barem během mého pobytu 2x přerovnal štos jídelních lístků (kterých se mezitím nikdo nedotkl) a 1x rovnal barové židličky, na nichž nikdo neseděl. Když se však setkaly naše oči, namísto aby se zajímal, zda něco nepotřebuji, šel opět něco přerovnávat za bar. A já už si naivně myslel, že mi připravuje účet. Prostě – když mám čas si ten podnik více prohlédnout a dívat se, jak funguje, zjišťuji, že se mi tam vlastně vůbec nelíbí.
Když jsem se odebral k baru, rozhodl jsem se, že obsluze naznačím, že nejsem moc spokojen s tím, že se o mě vůbec nezajímali. Naivně jsem čekal trochu pokory nebo nějakou omluvu, místo toho se mladší z mužů začal ohrazovat, že jsem měl zajít zaplatit k baru, že na mě od baru neviděl (jak to, že já na něj ano?), že jsem jim měl dát vědět, že chci platit, že nemůže obcházet hosty, když dělá jinou práci a má tam lidi (ty vole koho? kde?) a prostě že si za to můžu sám, že jsem tak dlouho čekal. Mé námitky, že jsem v podniku, který se označuje jako restaurace, nikoliv v nějakém bistru, takže čekám, že obsluha přijde za mnou, ne že já budu muset chodit za obsluhou, a že jsem v podniku téměř sám, kdežto jich je tam několik (celkem 4 včetně kuchařky), nepadly na úrodnou půdu.
I když už jsem „vyrostl“ a běžně, když někam jdu na jídlo, nechávám spropitné, zde jsem si nechal hotovost vrátit do koruny. A vyžádal jsem si účtenku. Tím jsem ovšem mladíka poněkud překvapil, protože i když byl celou dobu za pokladnou jako doma, musel si nechat starším kolegou ukázat, jak se to dělá.
Možná si říkáte, že to trochu přeháním. A možná máte pravdu. Myslím si ale, že pokud chce nějaký pohostinský podnik uspět, měl by se ke svým hostům chovat odpovídajícím způsobem. A pokud jdu do podniku, který se nazývá restaurací, po právu očekávám, že se jako restaurace budou chovat. Tady nejenže se to neděje, ale obsluha se dokonce diví, že by se o hosty měla poté, co jim na stůl donese objednávku, ještě nějak zajímat. A to je škoda. Změnit přístup a mohl by to být snadno podnik, který stojí za návštěvu. Takhle ale ne…
Jirkův blog o všem možném 